Šťastie nie je dokonalá postava ani úspešná kariéra: Prečo sa honba za dokonalosťou obracia proti nám
Myslíme si, že šťastie príde s dokonalou postavou, úspešnou kariérou alebo harmonickou rodinou. Lenže čo ak je to inak? Transformačná mentorka Jana Hradiská vysvetľuje, prečo honba za dokonalosťou vedie skôr k frustrácii než k naplneniu, ako si ženy samy nastavujú zbytočne vysoké nároky a prečo je zásadné prestať sa srovnávať a začať žiť podľa seba.
Ženy túžia po sebarealizácii. Tá má ale pre každú z nás inú podobu. Pre niektoré je to budovanie vlastnej firmy a finančná nezávislosť, pre iné naplnenie v materstve, rodine alebo rozvoji v oblasti, ktorá im dáva hlboký zmysel. V tom je dnešná doba úžasná – dáva ženám slobodu voľby. Už neexistuje jediný „správny“ scenár. Dôležité je, aby každá žena mohla žiť život, ktorý ju naplňuje a robí šťastnou. Nech už to znamená čokoľvek.
Určite áno. Keď žena dlhodobo potlačuje svoje sny a túhy, často to vedie k rezignácii na seba samu. Povie si: „Keď som nedokázala toto, nedokážem nič.“ A postupne prestane usilovať o ďalšie veci. Cíti nenaplnenie, stráca sebavedomie, môže byť podráždená alebo smutná. To ovplyvňuje nielen ju, ale i jej vzťahy, rodinu a okolie. Naopak keď si dovolí ísť za tým, čo ju naplňuje, rastie. Vyžaruje radosť, sebavedomie a energiu, ktorá inšpiruje ostatných. Práve preto je tak dôležité, aby ženy mali odvahu nájsť svoju vlastnú cestu, nevzdali sa samy seba.
Nie je na tom nič zlé. Je prirodzené túžiť po kráse, úspechu, finančnej hojnosti alebo harmonickej rodine. Problém nastáva, keď si žena myslí, že jedna jediná vec jej zaistí šťastie. To totiž nevzniká len z peňazí, len z dokonalého tela alebo len z lásky. Kľúčový je balanc. Ak žena obetuje rodinu kvôli kariére, alebo naopak vzdá vlastné sny len kvôli rodine, časom sa môže cítiť nešťastná. Osobný rozvoj a vzdelávanie jej môžu pomôcť nájsť rovnováhu. Tak, aby nielen splnila svoje cíle, ale zároveň sa v tom procese cítila šťastná.
Nemyslím si, že by sa ženy snažili dosiahnuť šťastie zle. Každá robí to najlepšie, čo v daný moment môže – na základe svojich skúseností, možností a toho, čo sama sebe dovolí. Jedným z dôvodov, prečo ich snahy často vedú skôr k frustrácii než k naplneniu, je očakávanie okamžitých výsledkov. Ženy chcú vidieť úspech hneď. Keď sa zmeny nedostavia okamžite, prichádza sklamanie a demotivácia. Šťastie je ale proces, nie cíl – vyžaduje trpezlivosť.
Ďalším problémom je neustále porovnávanie sa s ostatnými. Ženy často vidia úspešných ľudí na sociálnych sieťach a porovnávajú svoj začiatok s niečím, čo je už na vrchole. Keď vnímajú, že sú „pozadu“, pripadajú si neschopné a pochybujú o sebe. Lenže každý má inú cestu, iné tempo, iné východiskové podmienky. A nemenej zásadné je zameranie na to, čo chýba, miesto na to, čo je možné. Ženy nepracujú so svojim potenciálom, ale často sa sústredia na to, čo nemajú alebo čo sa im (zatiaľ) nedarí. To vytvára vnútorný tlak a pocit nedostatočnosti.
Prestať sa srovnávať, pracovať na tom, čo práve teď môžu ovplyvniť, a mať trpezlivosť. Každá zmena, každé šťastie prichádza postupne – dôležité je užívať si cestu, nielen cíl.
Úspech vždy niečo stojí – čas, energiu alebo financie. Oběť bychom ale neměli vnímat jako ztrátu, nýbrž jako vědomou volbu. Ak človek dá v sázku zdravie, vzťahy alebo vlastné šťastie, už to nie je cesta k úspechu, ale k vyhoreniu. Kľúčom je rovnováha. Áno, úspech vyžaduje úsilie, ale keď sa človek ohlédne zpět, často si uvedomí, že to stálo za to a že nešlo o oběť, ale o správne rozhodnutie.
Niektoré oběti sú na ceste k úspechu a šťastí nevyhnutelné – zejména čas, energie a disciplína. Znamená to třeba vzdát se dlouhého polehávání v posteli, netrávit večery pasivním sledováním televize, nechodit každý pátek do hospody a v sobotu znova. Místo toho vedome volím investici do svého rstu – učím se, pracuji na sobě a buduju něco, co mi dává smysl. Nezbytné je také sebezapření – odolání prokrastinaci, budování disciplíny, vytváření si rituálů a návyků, které mě přibližují k cílům. Samozřejmě se to liší podle toho, jaké má žena sny a kam směřuje.
Především ve chvíli, kdy hlavní motivací není jejich vlastní vize, ale uznání druhých. Keď idú po úspechu len preto, aby získaly potlesk, chtějí někomu něco dokázat nebo zapůsobit na okolí, často se dostanou do situace, kdy obětují až příliš – své zdraví, vztahy nebo vlastní spokojenost. Zásadní je vědět, proč to dělám. Pokud jdu za svými cíli, protože já sama to chci, naplňuje mě to a dává smysl, pak oběti, které přinesu, nejsou ztrátou, ale vědomou investicí do lepší budoucnosti.
Nemyslím si, že existuje jediná správna cesta k nalezení šťastia. Každý z nás sa učí skrze vlastní skúsenosti, robí chyby a někdy sa vydá i špatným směrem, čo je naprosto v poriadku. Chyby nie sú selhání, ale součást procesu.
Naším cílem by neměl být dokonale nalinkovaný, vždy pozitivní život. Práve kontrasty – dobré i špatné chvíle – nám pomáhají uvědomit si, co je pro nás skutečně důležité. Sama som urobila spoustu zbytečných chyb, ale ve finále to byly ty nejlepší lekce. S manželem tomu říkáme „školné“ – učíme se a rosteme. Naslouchání sobě a svým potřebám je skvělý základ. Jenže náš pohled na sebe je vždy omezený. Lidé nás mohou vnímat jinak, proto je někdy užitečné konzultovat své myšlenky, učit se a experimentovat. Pokud existuje „správna cesta ke šťastí, je to zkoušení. Každý krok aj ten špatný, nás posouvá blíž k tomu, čo doopravdy chceme. Štěstí není konečná destinace, ale neustálý proces objevování a růstu.
Myslím si, že je to naprosto přirozené. Lidé se nejdřív zaměřují na to, kde vidí rychlé a viditelné výsledky – na vzhled, kariéru, životní styl. Když něco v těchto oblastech změníme, přichází okamžitá zpětná vazba od okolí – komplimenty, uznání, obdiv. To nás motivuje pokračovat dál. Naopak práce na vnitřním klidu, sebehodnotě a spokojenosti je mnohem náročnější. Výsledky nejsou vidět hned, vyžadují trpělivost. Ale právě tyto hlubší změny mají největší vliv na kvalitu našeho života. Skutečná hodnota je uvnitř – ve způsobu, jak o sebe pečujeme a jaké myšlenky přijímáme.
Štěstí není jedna konkrétní věc – je to souhra různých oblastí života, která se navíc s věkem mění. Před deseti lety pro mě bylo štěstím cestování po celém světě, luxusní hotely a zážitky. Dnes je to obyčejný ranní okamžik, kdy se doma obejmu se synem a manželem a řekneme si, že se máme rádi. Žádná destinace ani luxusní hotel mi tento pocit nedá.
Každý úspěch je platný, pokud dává smysl tomu, kdo ho dosáhl. Úspěch nie je o tom, čo si o nás myslia ostatní. Nie je o luxusných autách, značkovom oblečení alebo statusech na sociálnych sieťach. Je o tom, jestli sme spokojní s tím, kým sme, a s životom, ktorý sme si vybrali. Sú lidé, kteří majú všetko materiálne bohatstvo sveta, ale vnútri sú prázdní. A pak sú lidé, kteří žijú jednoduše, ale cítia sa naplnění a šťastní. To je podle mňa opravdový úspech.
Myslím si, že nejdůležitější je dovolit si mít svou vlastní definici úspěchu a nenechat se ovlivnit tím, co „by sa malo”. Uspech je stav mysli, ne len vnější výsledek. Akonáhle si ho každá žena dovolí definovať podle sebe, otvorí se ji cesta k opravdové spokojenosti a naplnění.
Bola doba, kedy som sa stratila v predstavách druhých o mně. Snažila som sa naplnit jejich očekávání, ukázat sa v najlepším světle, byť tou, ktorou chtěli vidět. Moje verze „být dosť“ sa odvíjala od toho, čo si o mně mysleli ostatní. Tím som sa odcizila sama sobě. Naštěstí som si to včas uvedomila a začala dělat změny:
Definovala som úspech podľa sebe, nie podľa ostatních. Prestal som sa honit za tím, čo společnost považuje za „správne“. Místo toho jsem si položila otázku: Co opravdu chci já? Jaký úspěch mě naplňuje? Keď som si na ni upřímně odpověděla, přestalo mě zajímat, co si o mně myslí ostatní.
Začala som naslouchat svým potřebám. Přestala som sa přetěžovat jen kvůli obdivu ostatních. Dovoluji si odpočívat, pečovat o sebe a říkat si o pomoc. Už nechci jet na 200 a ignorovat signály vlastního těla a mysli.
Naučila jsem se říkat „ne“. Dřív som mala pocit, žene musím každému vyhovět. Jenže když říkáme „ano všem, často říkáme „ne“ sebe. Dnes už sa nebojím odmítnout to, čo mi neprospívá. Díky tomu mám prostor pro to, co mi opravdu dává smysl.
Přestala jsem se srovnávat a začala si užívat cestu. Dřív som mala pocit, že nie som dosť dobrá, dosť rychlá, že bych mala byť dál. Dnes už vím, že každá máme svou vlastní cestu – a já si tu svou chci užívat. Nejde jen o cíl, ale o to, jak se na té cestě cítím. Čím lépe se cítím, tím snáz dosahuji výsledků. Tohle mi pomohlo znovu najít samu sebe. Dnes už se jdu za svým úspechem vědomě, bez tlaku as radostí – hlavně v souladu se sebou. Pokud tieto štyři kroky začnete dělat hned od začátku, je velmi malá pravděpodobnost, že ztratíte samu sebe.
Je to naprosto v pořádku. Selhání není konec cesty, ale příležitost k růstu. Každé „selhání nám dává možnost přehodnotit přístup a posunout se dál. Frustrace nemusí být špatná, často je to motor ke změně. Důležité je nenechat se vtáhnout do role oběti. Neříkat si „mně to nikdy nevyjde“, ale spíš: „Co s tím můžu udělat? Jak se z toho poučím?“ Úspěch není o tom, že nikdy nepadneme, ale o tom, že se zvedneme a jdeme dál – silnější a zkušenější.
Přestaňte tolik sledovat sociální sítě. A nebuďte na sebe tvrdé. Je důležité mít disciplínu, režim a sebezapření. Není nutné se týrat dokonalostí. Nikdo a nic není dokonale perfektní. Přesto tolik žen usiluje o nemožné – proč? Raději se učme být k sobě laskavější. Mít disciplínu, ale ne se trestat za každou chybu. Nechat si prostor pro růst, ne pro sebetrestání. Úspěch není o dokonalosti, ale o autenticitě a spokojenosti. Nehoňme se za tím, co vypadá dobře na instagramu. Nastavme si svá vlastní pravidla.
Na ženy jsou dnes kladeny vysoké nároky – nejen z okolí, ale i z vlastních očekávání. Chtějí být úspěšné, krásné, výkonné, perfektní matky i skvělé partnerky. Na konzultacích mi mnoho žen říká, že neustále cítí vnitřní tlak, mají výčitky, když si dovolí odpočívat a jejich vlastní hlas je přehnaně kritický. Místo ocenění své práce se shazují a mají pocit, že nic, co dělají, není dost dobré.
To hodně záleží na ženě samotné. Každá sme jiná, máme jinou povahu, jiné nastavení a jinou míru sebevědomí. Některé to může frustrovat a dostať pod tlak, protože cítí, že musejí zapadnout do nějakého ideálu. Jiné to naopak motivuje a vybičuje k tomu, aby si svou cestu vytvořily samy, bez ohledu na to, co od nich očekává okolí. Chci, aby ženy měly možnost nastavit si své vlastní standardy, aby se necítily svázané tím, co je považováno za normu. Věřím, že najväčšia síla ženy je v tom, keď si dovolí žiť podľa sebe, nie podľa očekávání ostatnich. Keď si tohle uvedomí, přestane byť ovlivněná tlakom a začne si sama určovat pravidla vlastní hry.
Aby přestaly čekat na ten správny moment. Mnohé žen sa říkájí: „Až budu mít víc zkušeností… Až budu mít víc peněz… Až budu mít víc času… Až děti povyrostou… Až si budu jistější…“ Jenže ten „až moment nikdy nepřijde. Vždycky bude něco, kvůli čemu se bude zdát, že není ideální doba.
Přestaňte čekat a začněte teď. Nemusíte mít všechno dokonalé. Nemusíte mít všechno perfektně naplánované. Nemusíte být stoprocentně připravené. Důležité je začít. Udělat první krok, i když máte pochybnosti. Udělat chybu, i když se jí bojíte. Učit se za pochodu. Dovolit si růst. Úspěch a štěstí nepřicházejí tím, že budeme donekonečna přemýšlet o tom, co kdyby. Přicházejí tím, že se rozhodneme, že teď je ten správný čas, protože my samy jsme tím správným důvodem.
