Z jablkového sadu nový domov: Príbeh Tátovho sadu
Kedysi to bolo len miesto pre letné prázdniny. Rozpadnutý statok s krivými stenami, kde sa zdalo, že sa už nič nové nezrodí. No práve tu, v malebnej Líšnici, rodina Abtovcov našla svoj vysnívaný domov. A nielen to – objavili aj nový smer svojho života. Už roky tu stojí Tátův sad – rodinná firma, kde sa z jablkami zrodil nový príbeh, lahodný, plný bubliniek a so žiarivou budúcnosťou.
Honza a Kateřina pôvodne žili v Prahe. Ona pracovala v marketingu, on podnikal a vystriedal celú škálu profesií – od barov cez petrochémiu až po remeslá. Jedného leta si ale prenajali chalupu na vidieku a späť do mesta sa im už nechcelo. A tak sa túlali po Líšnici a objavili svoj nový domov: schátralý statok. Majiteľ ho plánoval využiť na dôchodok, avšak keď mu Abtovci ukázali, v akom je stave, súhlasil s predajom. „Potom, čo sme prestavali chalupu, sme zistili, že bude lepšie všetko zbúrať a znovu postaviť. Ale tak, aby to sem zapadlo,“ hovorí Honza. Všetko v pôvodných rozmeroch, s rešpektom k dedinskej architektúre. Dnes tu stojí chalupa, hospodárske budovy aj moderná stavba, kde cider odpočíva – a všetky sa tvária, ako by tu stáli odjakživa.
So ciderom ale nezačínali. Najprv tu vznikla stolárska dielňa a kováčstvo. Venovali sa rekonštrukciám domov ich kamarátov a vyrábali nábytok. Ale nebolo to ono. A potom prišla otázka: Čo tu budeme vlastne robiť? Následne sa zrodila myšlienka začať vyrábať cider, nápoj, ktorý u nás skoro nikto nepil, často ani nepoznal. Lenže Abtovcom chutil a verili, že jablko do českej krajiny odedávna patrí. A tak to skúsili. Prvé várky ale boli tak kyslé, že ich chceli vyliať. Lenže potom prišiel lektor z Anglicka, ktorý ich naučil cider vyrábať – prírodnou cestou, bez chémie. „Zistili sme, že tomu proste len chýba čas, ktorý cider potrebuje,“ spomína Honza.
Časom sa z desiatich tisíc litrov stalo 100 tisíc litrov ročne. Začali s investíciami, predali byty v Prahe, ktoré Honza zdedil po pratete, zasadili stromy a rozbehli biznis, bez istoty, bez záruk – len s vierou, že sa ich drina a risk vyplatí.
Názov firmy vymyslela dcéra. Keď niesla mušt kamarátovi, opýtala sa: „Dáš si tátov mušt?“ A bolo jasno. „Všade je babičkina múka, ale ‚tátův‘ produkt sa len tak nevidí. Tak nám to prišlo super,“ dopĺňa Honza.
A ako si rodina rozdelila role vo firme? Honza je ten, kto cidery vyrába. Zná všetky technológie, chémiu aj premeny chuti. Kateřina je srdcom logistiky, zákazníckej starostlivosti, administratívy. On je neriadená strela, ona brzda. On má nápad, ona ho doladí. Fungujú vlastne ako samotný cider – rôzne tóny, čo dohromady vytvoria harmóniu. A ich deti? Sedemnásťročný syn im pomáha so sociálnymi sieťami a teraz vymýšľa chytľavý merch. Časom sa do chodu firmy možno pripojí aj dcéra a najstarší syn. Zatiaľ tak tomu ale nie je, čo Kateřine aj Janovi nevadí. „Nemá zmysel ich do niečoho nútiť. My cider vyrábame pre seba. Firmu vedeme pre seba – je to náš život a baví nás to. Neočakávame, že to mermomocí prevezmú. Takto by to nemalo fungovať. Každý by mal robiť to, čo ho naozaj baví,“ mieni hlava rodiny.
Abtovci si sú vedomí, že farmárčenie a vedenie firmy nie je žiadna prechádzka ružovou záhradou. Práve preto deti do rodinného biznisu netlačia. Práce však majú až nad hlavu. Sady majú na siedmich hektároch, na ďalších zhruba tridsiatich hektároch robia seno pre kone. Na cider väčšinou používajú staré anglické, francúzske alebo české odrody – kvitnú neskôr, takže ich nespália jarné mrazy. Každý podzim lisujú mušt, ktorý kvasí, zreje a čaká – dva roky kým sa dostane do fľaše. Ako sami hovoria, práce je tu dosť na päť životov – ale urobiť si čas na deti, kone alebo tichý večer pod jabloňou je základ. „Síce nemáme víkendy, ale zároveň nemáme pracovnú dobu. Síce máme zodpovednosť, ale zároveň tiež máme obrovskú slobodu. A to nám vyhovuje a hlavne nám to za tú všetku drinu stojí,“ hovoria.
Tátův sad robí nielen klasický jablečný cider, ale i sezónne limitky a limonády. Třeba malinový cider vznikol tak, že kamarádom zbyly tri palety malin z veľkoobchodu. Aby neprišli vniveč, celá vesnica je Abtovým pomáhala preberať. Manželia si tak potvrdili, že kolem sebe majú skvelú komunitu ľudí, ktorá je nenechá ve štychu. Zázvorový cider sa pak zrodil úplnou náhodou, keď při výrobě limonády čerstvě lisovaný zázvor omylem nalili do nádrže se ciderem místo do nádrže se sodovkou. „Bola z toho úplne nová chuť. A skvelá. Tak sme to nabídli lidem a malo to úspěch,“ usmievajú sa. U cideru není striktní legislativa – můžete experimentovat, když víte, co děláte. Ale taky musíte být schopní výsledek zopakovat.
Farmaření a rodinná tvorba produktů s sebou přináší také stinné stránky. Největší problémy přináší klimatické změny, málo pomocníků nebo byrokracie. Obří rána mohla nastat, když už schválená evropská dotace na investice do výrobny cideru měla být zpětně zrušena. „Na ministerstvu se najednou rozhodli, že cider nepatří mezi podporované produkty. A vypadalo to, že dotaci, kterou nám už schválili – investici v hodnotě přes pět milionů korun – nám nakonec vezmou. To by nám zasadilo tvrdou ránu,“ popisuje Honza. Po měsících vyjednávání a argumentování, že dělají totéž co vinaři, pečují o půdu, jejíž kvalita se díky nim zlepšuje a také, že vyrábějí i limonády – jim dotace nakonec zůstala. Možná díky andělíčkovi, kterého Kateřina koupila v nedalekým Dobřichovicích. „V té době, kdy jsme si mysleli, že nám tu dotaci seberou, jsem domů přinesla andělíčka, který v ruce drží jablko. Honzovi jsem ho přinesla s tím, že nám třeba přinese štěstí. No a druhý den nám přišel dopis od pana ministra s výjimkou. Takže to takhle klaplo. Beru ho jako talisman, který nás hlídá,“ vypráví „máma Kateřina“, jak je Katka uváděna nejen na sociálních sítích Tátova sadu.
Již standardním problémem jsou pro ně i vysoké teploty a škůdci. Třeba myši. Když jednoho dne Honza kontroloval sad, našel jen klacky bez života. „Začal tahat jeden strom za druhým a zjistil, že nemají kořeny, protože je myši sežraly. To pak těmi stromy mlátil kolem sebe, křičel a říkal něco v tom smyslu, že se na to může vykašlat a že to všechno zapálí a vytrhá ze země,“ vypráví Kateřina se smíchem. V té době jim ale do smíchu moc nebylo. Druhý den pak objednali nové stromky a šli dál.
A co jim jejich nová životní etapa vzala či dala? „Vzalo mi to určitě kavárenský život. Dobrý kafe a zároveň si pěkně odpoledne posedět a koukat na ten šrumec na ulici,“ říká Honza se smíchem. „Ale jinak bych řekl, že nám to hlavně spoustu dalo,“ dodává. „Třeba každodenní pohyb, opravdový kontakt s přírodou. I vědomí, že voda neteče z kohoutku automaticky. A že se musíme o přírodu starat, jinak nás to zničí,“ shodují se manželé.
Tátův sad si nezamilovala jen samotná rodina a jejich známí, ale i jejich početná skupina zákazníků. Někdy dokonce vznikla přátelství a zažili jedinečné chvíle. „Jednou k nám zase přijela parta barmanů z Kasáren Karlín. Při cestě k nám pěkně zmokli, a tak jsme jim půjčili suché oblečení. Seznamovačka tak vlastně proběhla ve spodním prádle a tím se zaručeně prolomily ledy,“ vypráví pobaveně.
Když s dvojicí komunikujete, je vám jasné, že jejich úspěch stojí na komunikaci, lásce a autenticitě. „Každý rok se snažíme objet většinu podniků, kde mají naše cidery, a zjišťujeme, jak se jim daří. Když má někdo s něčím problém, hned to s nimi řešíme. Ale musím říct, že od nich slyšíme hlavně pochvaly a vždycky si hezky popovídáme. To nás těší. O své produkty i zákazníky se zajímáme. To je základ. Díky tomu vidíme, že naše práce má smysl, a jsme rádi, že lidem naše produkty chutnají,“ říká Honza.
„Nechceme žádné výrobní haly. Cílem je rozumný růst v mezích kapacit našeho statku. Zůstat farmáři, kteří vše zvládnou vyrobit a ochutnat sami. S rodinou. Nechceme se z toho zbláznit. Jediné, co si přejeme navíc, je to, abychom stále byli zdraví a spokojení a aby občas zapršelo. Protože bez deště ta jablka nevyrostou,“ uzavírají táta a máma Abtovic.
