Panická ataka: Ako ju rozpoznať a zvládnuť?

O panickej atake sa veľa hovorí, no stále veľa ľudí nevie, čo to vlastne je. Niekto ju zažil, iný sa s ňou stretol u blízkeho. Psychoterapeutka Veronika Vacková vysvetľuje, ako ju spoznať, čo v tele spúšťa a ako s ňou pracovať, aby neprevzala vládu nad naším životom.

Ako sa v tele prejavuje panická ataka?

Panická ataka je prudká úľaková reakcia – telo sa pripravuje na boj alebo útek. Mozog vyšle signál na zrýchlenie srdcového tepu, krv prúdi do pľúc, odkrývajú sa periférie a sliznice, znižuje sa slinenie. Telo šetrí energiou a vypína všetko, čo nie je pre prežitie nevyhnutné.

Čo sa v tele odohráva, keď mozog spustí režim boja o život?

Zvýšená srdcová činnosť vyvoláva pocit infarktu. Odkrvenie periférnych častí tela spôsobuje brnenie v končatinách, čo vedie k obavám z mozgovej príhody alebo ochrnutia. Odkrvenie tráviaceho traktu potom môže spôsobiť pocit nevoľnosti. V týchto chvíľach človek zažíva strach o život. Ataky môžu trvať od niekoľkých minút až po hodinu i dlhšie. Aj po jej odoznení býva človek vydesený, pretrváva pocit úzkosti a často i odosobnenie.

Ako rozoznať ataku od srdcového infarktu?

Paniku v akútnej fázi pacient bez skúsenosti nerozozná od infarktu, mŕtvice ani iného akútneho život ohrozujúceho stavu. To potvrdí až lekár. Je preto prirodzené, že si taký človek záchranku privolá. Dá sa povedať, že okrem infarktu a mŕtvice môžu byť obavy a pocity vlastne akékoľvek. Niekto má pocit, že sa „zblázni“, iný zažíva pocit na omdlenie. Každopádne by človek zažívajúci zmienené či obdobné pocity mal vyhľadať odbornú pomoc, trebárs i záchranku. Nie je to ostuda ani zlyhanie. Primárne by sme sa mali snažiť vyhnúť sa predleniu!

Prečo sa panické ataky stali častým javom?

Ich častý výskyt v populácii súvisí s narastajúcou záťažou, ktorej sme v bežnom živote vystavení – či už pracovnej, vzťahovej, alebo sociálnej. Spoločnosť na nás kladie vysoké nároky a očakáva, že budeme dokonalí. Nároky na nás rastú rýchlejšie, než sa im dokážeme prirodzene prispôsobiť. Vplyv majú i sociálne siete. Dříve jsme měli vzory z pohádek a pověstí, nyní na nás skáčou ze sítí. Snažíme se jim vyrovnat, ale nelze držet krok se všemi. Preto často zažívame pocity vlastnej nedostatočnosti.

Takže ataky súvisia s dnešnou dobou?

Osobne si myslím, že ich výskyt odpovedá prirodzenému vývoju. Boli tu vždy, ovšem sú akcentované obrovským prísunom informácií. Som si ale istá, že súčasná generácia sa s nimi vyrovná a prirodzene príde iný, nový fenomén, ktorý bude paniky vyvolávať. Panika samozrejme môže zasiahnuť i človeka, ktorý sa cíti byť v poriadku. Dôvodom môže byť to, že jeho „v poriadku“ je skôr tým, čo je v poriadku pre niekoho iného. Jestli jsem v pohodě, by si měl člověk určovat sám, ne podle toho, jak to vypadá navenek nebo co si myslí okolí.

Kedy sa ataka objavuje najčastejšie?

Panická ataka nie je viazaná na vek. Môže sa objaviť u dieťaťa i u človeka vo vysokom veku. V našich ordináciách sa najčastejšie stretávame s pacientmi medzi 30. a 40. rokom života. Často ide o obdobie, kedy dotyčný vybudoval firmu, zvládol náročné životné situácie, alebo naopak prechádza veľmi dobrým obdobím.

Vyskytujú sa častejšie u konkrétneho typu ľudí?

Panické ataky zasahujú mužov i ženy, sú nezávislé na ekonomickom statusu pacienta. Roli nehraje ani introverze a extroverze či jiné osobnostní rysy.

Znáte nejčastější spouštěče?

Spúšťačom býva vybudovanie firmy, dosiahnutie kariérnych cieľov, úmrtie v rodine či iná rodinná záťaž. Vstup paniky do života klienta môže byť i osamostatnenie sa potomkov. A samozrejme choroba. Obecně se dá říci, že spouštěčem je otřesení pilířů života člověka.

Prečo prichádza panika až potom, čo ťažké obdobie zvládneme?

Podľa mňa je to tým, že mozog je počas stresu zahltený podnetmi a na túto záťaž si zvykne. Následne, opadne-li stres, dochází k jisté formě senzorické deprivace. Zkrátka mozog nemá čo „riešiť“, tak si príde s atakov, aby mal čo robiť. Nie je náhoda, že si panika vyberá chvíle pokoja – víkend, dovolenku, voľný večer. Spúšťače nemusejí být dramatické. Každý máme jiný práh tolerance stresu. Ataka môže začať plíživě, třeba dlouhodobým mírným tlakem v práci nebo při péči o děti. Ale panika se někdy objeví i zdánlivě bez příčiny.

Záleží na tom, prečo prišla?

Příčina panické ataky může zůstat skrytá, pro terapii to není překážka. Klíčem je paniku akceptovat, nebojovat s ní, nechat ji proběhnout a zažít, že ji zvládneme bez berliček, jako jsou léky nebo útěk ze situace. Zásadní je, aby si klient postupně vybudoval důvěru v sebe a své tělo, porozuměl mechanizmům ataky a vystavoval se situacím, ve kterých panika přichází. Jde o proces tzv. desenzibilizace. Expozice ale neprobíhá za přítomnosti terapeuta, ten by totiž mohl fungovat jako záchranná síť. Klient si naopak musí sám prožít, že situaci zvládne, a tím si obnovit sebedůvěru.

Panická ataka prišla. Mám sa teda snažiť porozumieť, prečo prišla? Alebo je dôležitejšie ju proste zvládnuť?

Jednoznačně neignorovat a vyhledat pomoc psychiatra, psychologa nebo terapeuta, aby nedocházelo k zbytečnému zakonzervování nežádoucích projevů. Hledat důvod pacient může, ale v léčbě paniky mu to nemusí pomoct – a navíc to, co si myslí, že je příčinou, nemusí být to skutečné jádro problému.

Ako zvládnuť ataku v jej priebehu?

Paniku je důležité akceptovat, nebránit se jí a nechat ji proběhnout. Je to nepříjemné, ale bezpečné – nikdo na ni nezemřel, neomdlel ani nezešílel. Pomáhá vědomě se vrátit k tělesnému postoji, který si člověk spojil s pocitem bezpečí a pokračovat v běžné činnosti. Právě tím si člověk zažije, že situaci zvládl.

Co udělat, abychom zabránili opakování?

Někdo zažije ataku jednou, jiný opakovaně. Důležité je nečekat a začít s odborníkem včas pracovat. Pomáhá upouštět stres, učit se asertivitě a žít podle sebe, ne podle očekávání okolí.

Podľa čoho poznám, že už ide o problém, ktorý potrebuje riešenie?

Základním varovným signálem je opakování atak. Pomoc nabízí psychofarmakologie i psychoterapie – ideální je jejich kombinace. V terapii pracujeme se zvědoměním vlastní dostatečnosti, vizualizací žádoucího stavu a definováním toho, co bychom chtěli žít místo paniky. Logika spočívá ve schopnosti nahradit její prostor pozitivními pocity. Většina lidí ví, co nechce – ale jen málokdo, co skutečně chce. A protože v psychice nemůže vzniknout prázdné místo, je důležité naučit se paniku vědomě nahrazovat jinými emocemi.

Ľudia sa často boja mluvit o tom, co prožívají? Proč?

Pro někoho může být sdílení toho, že prožil panickou ataku, vnímáno jako projev slabosti nebo obava, že bude považován za blázna. Díkybohu tyto doby již odplouvají. Pokud se bojí sdílet informace o atace i s odborníkem, může rozhovor absolvovat anonymně. Je to u nás běžné.

Ako pomôcť blízkemu, ktorý ataku práve prežíva?

Pokud se ocitneme u panické ataky, vždy bych akceptovala pocity postiženého, aby snad nedošlo k prodlení, například opravdový infarkt. Určitě se vyhněte formuli „vzmuž se“ a buďte s tím člověkem. Doporučuji lidem, kteří jsou s někým, kdo právě paniku prožívá, aby s ním prošli mantru. Tedy, „máš panickou ataku, bude pár minut trvat, je to bezpečné, panika přejde a jdeme dál“.

Může panická ataka změnit můj život?

Taková zkušenost může život změnit a okleštit naprosto dokonale. Velké nebezpečí je v tom, že velmi brzy začneme domnělé život ohrožující situace kumulovat a přidávat další a další. Výsledkem bude, že se takový člověk nehne z domu a zažívá psychické peklo.

Vede ataka i k pozitivní změně vnímání světa?

Ano, může. V první řadě jsou lidé s atakou jedni z nejlépe lékaři vyšetřených. Panika zároveň říká, že prožívám sebe a svět nějak nesprávně. Osobně ji vnímám jako zaslanou upomínku a varování.

Najdou vnímaví lidé v panické atace hlubší význam?

Hlubší význam v tom samozřejmě být může, ať už se na to díváme ezotericky, nebo čistě pragmaticky. Panika může být výchozím bodem k pozitivním změnám, jako je úprava komunikačního stylu, větší asertivita, vědomý odpočinek a hledání vlastního „já“. To vše lze dělat i bez terapeuta, ale s jeho pomocí bývá cesta efektivnější.

Co hrozí, když se to neřeší s odborníkem?

Když člověk paniku neřeší, může se stát, že ji začne prožívat v dalších a dalších situacích, například poté, co ji zažije v metru, ji začne pociťovat i v tramvaji. Nakonec může dojít až k paralýze, kdy přestane vycházet z domu. Pokud vnímá terapii jako stigma, může zkusit svépomoc – knihy, internet, sociální sítě. Důležité ale je nezůstat pasivní. Proaktivita a snaha převzít otěže svého života by měly být jeho denní jistotou.